« Úvod | Bohyně »

Kterak to je...


Mnohokrát jsem ve svém životě postrádala pocit, který považuji za jakousi svou prioritu. Je jím duševní klid. Takové to vnitřní ticho, kterým k nám může promlouvat moudrost. Ta, po které ne každý tolik prahne. Každý po té své. Jak napsal jeden anonym: Když se procházíme o samotě, tichounce k nám mluví andělé. V poslední době takových chvílí ztišení se zažívám stále víc. A najednou není tak těžký se k nim dostat. Přemýšlela jsem, co se v mém životě tak změnilo, že najednou netrávím hodiny přemýšlením o minulosti a často, víc než dříve, se směju...
Vím, pomáhají mi lidé kolem mne, díky nim si uvědomuji spoustu věcí, především těch negativních a stále více mluvím se svým vnitřním hlasem nebo svým druhým já, jak chcete. On mě naučil milovat smích, radost, nezůstávat ve tmě a nepřikládat těm smutným věcem takový význam, který si nezaslouží. Naučil mne milovat Světlo a jít dál. A ke mně tím vším promlouvá. Dokázala jsem se tomu otevřít. Dokáži se přizpůsobit všemu a přitom to zůstávám stále já, své hranice neposunuji, jen už je znám a vím, kam až mohu zajít a kde je ta pomyslná stopka...:-)
Odmítám se trápit smutkem, protože jsem s podivem zjistila, jak moc mě baví se smát. Jak velký smysl spatřuji v tom, když dokážu naoplátku někoho rozesmát já. A s obdivem pozoruji lidi, kteří mají tenhle dar snad odpradávna. Zázračný je, jak se i k vám pak přibližují podobní lidé. Podobné přitahuje podobné.
Odmítám stát na místě a prosedět svůj den. Už nedám ani minutu ze svýho dne lenosti. Na světě je příliš moc věcí, z kterých se může stát naše vášeň, která nejdřív začíná v zájmu. Najednou mi nestačí hodiny, který den má. Najednou mi je líto si dvě hodiny navíc pospat, když už se tělu vlastně nechce.
Tělo... Další změna. Žila jsem životem, který jsem neustále vnímala jako rozdělení duše a těla. Nezáleželo mi na mém těle, uváděla jsem ho do různých stavů a bolestí, na který nechci myslet. S mojí Láskou k životu přišla i Láska k tělu, protože je to prostředek k tomu, abych Život mohla žít.
Vstoupila jsem nějakou zázračnou cestou vlastního rozhodnutí a vůle do místa, kdy už nechci zůstávat stát v minulosti a fantazírovat o budoucnosti. Nejvíc ze všeho mi záleží na tom, co je TEĎ.
Zjistila jsem, jak moc je mi užitečná možnost moci komunikovat s lidmi, jak moc se můžu potrénovat s dívání se do očí, v pomoci, v soucitu... S lidmi se člověk naučí všemu. Jakákoli práce se může stát smyslem. Jen jí dělat tak, jak nejlépe člověk umí. Oddat se. Zažila jsem chvíle sobeckosti. Když mě kdosi o něco požádal, první, co jsem na tom dokázala vidět, bylo to, čeho se kvůli tomu musím vzdát. Dnes se snažím vnímat hlavně tu radost z pomoci, kterou můžu prokázat. A pocity sobeckosti jsou kdovíkde.
Ano, asi ze mne mluví nadšení a jak je známo: Všechno jednou pomine. Ale tahle myšlenka mě už nežene do propasti Beznaděje, ale na vrchol jménem Důvěra.
Každý den, když ráno otevřu oči mi Život říká: "Zůstaň si ležet, uvidíš den z jednoho, ač bezpečného úhlu. A nebo choď a spatříš horizont."
A každý svoje ráno se budu snažit probudit s tou volbou pro to druhé.

Na závěr s dovolením použiji text, zaslaný přítelem, který mi na mé cestě velmi pomohl:
" DOKONALÁ LÁSKA ZAPUZUJE STRACH. KDE JE STRACH, TAM NENÍ DOKONALÁ LÁSKA. Ale: EXISTUJE POUZE DOKONALÁ LÁSKA. JESTLIŽE JE NĚKDE STRACH, PAK VYTVÁŘÍ STAV, KTERÝ NEEXISTUJE. " ( z knihy Kurz zázraků, 1díl od Helen Schucman )


Kéž by tyto řádky byly alespoň malou motivací pro někoho dalšího.........



Jaro
26.03.2011 08:21 | Autor: Z* | stálý odkaz

Komentáře

2 komentářů:
  • 16.04. 18:59, Z

    Děkuji. Máme-li se potkat, potkáme se....:-)

  • 16.04. 15:19, Radek

    Tvůj blog je motivací,ty jsi mojí motivací.Potkáme se?


přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se